Arabská hudba ve své klasické tradici je souhrnem nejrůznějšíh hudebních prvků zemí, ovládnutých islámem - především ze Středomoří, Předního s Středního Východu. Zatímco lidové tradice jednotlivých zemí jsou často podstatně odlišné, je jednotná klasická tradice společná všem arabsky mluvícím zemím; jednota se projevuje především v teorii a terminologii, ale částečně i v interpretační praxi, modálních strukturách nebo typech nástrojového doprovodu.

Žánry: Zatímco v předislámském období nebyla vedena zřetelná hranice mezi sakrální a profánní hudbou, se vznikem a písemnou fixací Korámu jako božího slova začala dodnes neuzavřená diskuze o přípustnosti resp. vhodnosti provozování a poslechu vokální i instrumentální hudby. Pod tímto zorným úhlem je arabská hudba tradičně dělena na:
1) náboženskou, duchovní,
2) klasickou, úzce spojenou s poezií, a
3) lidovou.

Na celém území islámské říše (od střední Asie po Atlantik) existoval v podstatě jednotný styl klasické hudby, zatímco lidová hudba byla roztříštěna do množství tradic, pro něž bylo společné: orální předávání, převaha vokální hudby, záliba v poezii, improvizace.
Zásadní rozdíl je mezi hudbou beduínů, usedlých zemědělců a městské populace.
Vokální hudba je podstatně určována prozodií. Většina vokálních útvarů je bez doprovodu melodického nástroje, časté je naopak použití membranofonu. Nejvýznamnější strofickou formou je 'Atába a Mížana, rozšířená v Libanonu, Sýrii, Jordansku, která je prováděna často antifonálně. Spektrem nestrofických vokálních projevů je žánrově i tematicky velmi široké: Např. qasída, vytvářena předáváním samostatných veršů, je na pomezí klasické a lidové hudby. V exklamačních formulích a útvarech, používaných jako doprovod tanců, průvodů převažuje počet textů nad nápěvy. Velmi populární jsou epické písně, často doprovázané na rabáb. Hudební stránka vokálních projevů je velmi rozmanitá: od krátkých, často opakovaných melodických formulí až po složité melodie, přednášené sólově; ty bývají utvářeny pod vlivem klasické hudby.

Jako ukázku jednoho z rozmanitých druhů arabské (libanonské) lidové hudby jsem pro vás vybral některé ukázky různého podání stylu zvaného "dal'ona", a doufám. že se vám bude aspoň trochu líbit. Přeji příjemný poslech.

Hudební nástroje: V klasických hudebně-teoretických spisech je hudebním nástrojům věnováno -s výjimkou 'udu- poměrně málo pozornosti. Nejčastěji zmiňovány nástroje strunné -trsací i smyčcové- a dechové.
Nástroje klasické arabské hudby jsou prakticky shodné v severní Africe i Orientu: Nejdůležitější je bezpochyby loutna 'ud v nejrůznějších variantách, k nimž patří i maghrebská kvítra s dlouhým krkem. Stolní citera qánún a flétna náj tvoří spolu s 'udem základ souboru klasické arabské hudby.
V klasické i lidové tradici je používán smyčcový rabáb. V pestrém lidovém instrumentáři je velmi časté spojení některého membranofonu (darbuka, daf, tabla) s jedno nebo dvouplátkovým aerofonem (mizmar, šalabíja)...


libanonská hudba, v Bejrútu působí Národní konzervatoř, při ní komorní orchestr. Od roku 1956 se datuje organizační působení libanonské Hudební mládeže. V roce 1966 bylo na vysoké uměnovědné škole zavedeno oddělení hudební vědy. Od roku 1966 je pořádán hudební festival v Baalbeku.


Zájemce o podrobnější a hlubší historický a odborný výklad o arabské hudby odkazuji na odbornou literaturu např.:

Oesch, Hans: Aussereuropäische Musik. (Tl. 2.) Laaber 1987
Coller P., Elsner, J.: Nordafrika. Leipzig 1983
Touma, H. H.: La musique arabe. Paris 1977
Farmer, H.G.: Islam. Leipzig 1966


Navštivte webová místa s libanonskou a arabskou hudbou:
Fairouz Site
Ziad Rahbani Site
Marcel Khalife Site
Music of Lebanon
Arabmusic Site
Farid el Atrache Site
Asmahan Site
Om Kolthoum Site
Maqam Site


dotazy nebo komentáře? pište nám